Lapis lazuli

Marie Haklová, maminka Malých medvědů, Oldíka a Mikuláše (pohádka je součástí Adventních pohádek pro malé medvědy 2021)

 

V dalekých zemích žila dívka jménem Aya a ta vyráběla nadpozemsky krásné mozaiky. Nejradši si hrála s různými ornamenty podle své vlastní fantazie a jejím nejoblíbenějším materiálem bylo sklo, které ráda kombinovala s drahými kameny. Někdy na svém díle pracovala několik dlouhých týdnů, spala málo, a když už spala, tak na podlaze přímo tam, kde její dílo vznikalo. Pořádně nejedla, s nikým moc nemluvila a naplno se věnovala své práci. Když tvořila, blízko ní se vznášely múzy, které jí našeptávaly, jak má dále pokračovat.

Jednoho dne se stala podivná věc. Aya zrovna dokončovala mozaiku v královském paláci a tvořila zimní obraz, kterému vévodil led, sníh, vítr a mráz. Tolik se do své práce ponořila, že jí krutě zábly prsty a musela se teple oblékat, aby vůbec mohla pracovat. Měla pocit, jako by vznikající mozaika měla v den dokončení zamrznout, taková jí při její tvorbě byla zima. Dnes byl ten den, kdy měla Aya zasadit poslední kámen na své místo, poslední dílek mozaiky, který zakončí její dílo. K jejímu překvapení ale nemohla najít ten správný modrý odstín kamene, který by se do mozaiky hodil. Vyzkoušela jich už několik, ale vždy tomu něco chybělo. Žádný z kamenů, které měla k dispozici, nevyjadřoval tak krutý mráz, který chtěla výslednému dílu vdechnout.

Aya se tím trápila několik dní. Slíbila, že dílo bude brzy dokončeno, a král jí zase slíbil, že dostane spoustu peněz, až konečně uvidí výsledek jejího snažení. Ale Aya jako by ztratila sílu obraz dokončit. Nešťastně seděla dlouhé hodiny před ledovým obrazem a rmoutila se. Nevěděla, co má dělat.

„Ach, múzy moje, co teď? Nemohu najít ten správný kámen. Obraz je stále nedokončený, král nervózní a já bez peněz. Co budu dělat?“ marně se Aya dovolávala nějaké pomoci a rady. Tu se najednou zvedl vítr a v něm slyšela jemné šeptání:

„Musíš za Ledovým králem. Ten nosí náhrdelník s tím nejmodřejším kamenem uprostřed. To je ten správný kámen, kterým dokončíš své dílo. Musíš od něj náhrdelník získat, kámen vyjmout a zasadit do svého obrazu. Dej pozor, Ayo, cesta je nebezpečná, ale co je to proti nebezpečí v přítomnosti Ledového krále! Dej pozor…“ Vítr tiše odvál a s ním i poslední slova. Aya šla domů, nikomu nic neřekla, do královského paláce poslala vzkaz, že se dokončení obrazu trochu zpozdí, sbalila si pár věcí a vyrazila na cestu.

Ledový král – to se snadno řekne, ale kde ho hledat? Aya nevěděla, koho by se měla zeptat na cestu, proto se vydala tam, kde vládne věčný sníh. Však o těch místech často slyšela vyprávět kupce, kteří se u ní zastavovali a pozorovali ji při práci. Hledala dlouho, protože země věčného sněhu a ledu byla od jejího domova daleko. Dorazila vyčerpaná, ale odhodlání z ní ani během té náročné cesty nevyprchalo. Koho se ale zeptat, když široko daleko nikdo není?

„Múzy moje, opět potřebuji vaši pomoc. Vydala jsem se do země věčného sněhu a ledu a hledám tu Ledového krále. Nikde ho ale nemůžu najít, kam se mám vydat?“ I tentokrát přišla odpověď v poryvu větru, na tomto místě byl ale velmi studený.

„Musíš ještě kousek na sever, Ayo. Najdi velkou sněhovou pláň, uprostřed které bude stát ledová věž. V té věži najdeš Ledového krále i s jeho náhrdelníkem. Znovu ti ale radím, Ayo, buď opatrná! Čeká tě náročná zkouška…“ poslední slova se ještě chvíli vznášela v chladném vzduchu, než vyprchala i ta. Aya osaměla. Vydala se hledat ledovou věž a skutečně ji po několika dnech našla.

Když potichu přicházela k mase ledu, necítila se vůbec dobře. Měla pocit, jako by jí někdo ledovými prsty sevřel samotné srdce a nechtěl ho pustit. Byla jí zima, byla vyčerpaná a zesláblá. Ale o tom, aby se otočila a vrátila se domů s nepořízenou, nemohla být vůbec řeč. Celá věž byla postavená pouze z ledu. Aya hledala místo, kudy se do věže vchází – dveře, kterými by se mohla dovnitř nepozorovaně vplížit, nebo okno, přes jehož parapet by se mohla dovnitř lehce protáhnout, ale nic takového nenašla. Zoufale postávala před ledovou věží a znovu se dovolávala pomoci svých múz:

„Sestřičky, jak se dostanu dovnitř? Nikde nevidím žádný vchod. Jak bych se mohla dostat k Ledovému králi?“ Múzy se i tentokrát ozvaly a s větrem přišla odpověď:

„Ayo, musíš sedmkrát obejít ledovou věž, říznout se ledovým nožem a obětovat kapku své vlastní krve. Potom se ti ledová věž otevře. Slyšela jsi naši třetí radu, od teď ti už radit nesmíme. Čeká tě setkání s Ledovým králem, a pokud neobstojíš, jistě zemřeš.“ Ale ani tentokrát múzy Ayu od jejího záměru neodradily, a ta udělala přesně to, co jí poradily.

Když kapka krve zbarvila kus ledu, zatřásla se země a před Ayou se ledová věž otevřela. Vstoupila dovnitř a prohledávala každý kousek ledového paláce. V největší místnosti seděl na majestátním trůnu tak krásný muž, že podobného Aya ještě nikdy nespatřila. Byl bledý, ale jeho krása se Ayy dotkla na nejcitlivějším místě její duše.

„Dívko, tvůj statečný skutek otevřel brány mého paláce. Proč jsi ke mně přišla?“ Aya se nemohla na krále dost vynadívat, z jeho krásy ji bolelo u srdce, proto radši sklopila oči:

„Ledový králi, děkuji za přijetí do tvého království. Jsem umělkyně a hledám ten nejmodřejší kámen, který by se hodil do mé mozaiky ledu, mrazu, sněhu a větru. Mé múzy mi prozradily, že takový kámen máš ty ve svém náhrdelníku. Přišla jsem tedy sem, abych tě o tento kámen požádala.“

Král prudce vstal ze svého trůnu a přistoupil k Aye blíž: „To je velmi odvážné přání. Je od tebe pošetilé myslet si, že ti ho vydám jen tak. Dám ti svůj náhrdelník, ale musíš splnit nelehký úkol. Říkáš, že jsi umělkyně? Vytvoř tedy dílo, které vyjádří lásku. Už dlouho přemýšlím o tomto lidském citu, nikdy jsem nic takového nezažil. Někdy dokáže umění promlouvat k duši lépe než veškerá slova světa. Stvoř pro mě tedy dílo, které by mi lásku přiblížilo a vysvětlilo. Stvoř dílo, ze kterého lásku pocítím.“

Aya věděla, že tento úkol bude muset splnit sama. Už neslyšela své múzy, neměla od nikoho nápovědu, jak se úkolu zhostit. Pracovala tedy sama. Vdechla do svého obrazu všechnu krásu, bolest, radost i zklamání, které jí kdy láska přinesla. Vzpomínala na všechny ty drobné okamžiky, kdy v životě cítila lásku, kdy ji konejšila, laskala, ale i bodala a trápila. Když dokončovala svůj obraz, vybavila si svou cestu do tohoto ledového paláce, a vzpomněla si na hřejivý pocit, který ji zaplavil, když uviděla Ledového krále uprostřed vší té zimy. To vše bylo její součástí a teď už i součástí tohoto láskyplného obrazu. Aya obraz dokončila a vyčerpáním u něj usnula.

Když se probudila, neležela u svého obrazu, ale v náruči Ledového krále, který ji objímal, a po tváři mu tekla jedna jediná slza. Aya ji svými drobnými prsty setřela a krále políbila. A tu se země opět zachvěla a Aya věděla, že s tímto mužem chce už zůstat na věky.

Ledový král Aye vložil do rukou svůj náhrdelník: „Děkuji ti za tvůj obraz. Ukázal mi lásku z tolika pohledů, že ji už dokonale znám. Je nádherná. Má tolik odstínů jako sám svět. Svůj úkol jsi splnila. Vezmi si můj náhrdelník a musíš-li, vyjmi z něj kámen a dokonči své dílo. Tento kámen se jmenuje lapis lazuli. Vtiskl jsem dovnitř třpytivá zrnka pyritu, která se blýskají a září – stejně jako ty, když jsi vešla do mého světa. Jdi a dokonči své dílo. A budeš-li potom chtít, přijď za mnou a žij se mnou. Budu na tebe čekat.“

Aya se velice nerada vydala na cestu domů. Nechtěla Ledového krále nechat v zasněžené pustině, ale věděla, že ještě nenadešel ten správný čas. Nejdřív musí dokončit své dílo.

Když se po několika měsících objevila opět u své mozaiky, málokdo už doufal, že ji ještě někdy dokončí. Aya ale zasadila poslední kámen lapis lazuli doprostřed mozaiky, a ta ho obejmula, jako by sem patřil odjakživa. Aya předvedla dokončené dílo králi, vzala si od něj peníze a vydala se opět do světa. V její domovině ji už nikdy nikdo neviděl. Když se ale někdo pozorný zadíval na její mozaiku, přísahal by, že se mu obraz pohybuje a v jejím středu vidí komnatu plnou nádherných obrazů a Ayu šťastně se usmívat v náruči bledého mladíka, který se na ni dívá s takovou láskou, kterou svět ještě neviděl.